Pentagramus - Institut Magických Umění

Starověký Egypt a jeho historie

 

 

Cliquez-ici ! pour visiter Egyptos, L'Egypte des pharaons !!! (Nutná znalost francouzštiny!!)

.:. Vítejte na mých stránkách o starověkém Egyptě .:.

 

"Miroslav Verner"

 

 

Miroslav VernerNarozen 31. 10. 1941 v Brně. Po střední škole dělník na pile a stavební dělník. 1960–1965 studium egyptologie a prehistorie na FF UK v Praze. Profesor Karlovy univerzity. Člen řídícího výboru Mezinárodní asociace egyptologů, čestný člen Německého archeologického ústavu v Berlíně a Káhiře, člen korespondent Rakouského archeologického ústavu, člen Komise UNESCO pro Muzeum Núbie v Asuánu a Muzeum egyptské civilizace v Káhiře, hostující profesor na univerzitě v Hamburku a na Vídeňské univerzitě. Autor více než desítky monografií a přibližně stovky vědeckých článků publikovaných z velké části v mezinárodních egyptologických časopisech.Verner je archeolog, egyptolog a epigraf s dlouholetou archeologickou praxí v Egyptě. Zabývá se dějinami, historií a archeologií Egypta v období 3. tis. př. Kr. Specializuje se především na archeologii doby stavitelů pyramid. Na archeologických pracích v EAR se podílí již od r. 1964.

 

 

 

ROZHOVOR  S Prof. PhDr. MIROSLAVEM VERNEREM, DrSc.

Egypt na celý život

„Češi svými nálezy v Egyptě oslňují svět.“ „Objev českých egyptologů je senzací.“ Dva titulky z novin z konce loňského listopadu. Na úspěchy Čechů zkoumajících naleziště v Abúsíru jsme si už skoro zvykli. Badatel, jehož jméno se stalo téměř synonymem současné české egyptologie, ale dnes tráví už víc času v Praze než ve stínu pyramid a zpracovává materiál nashromážděný za léta výzkumů. Profesor MIROSLAV VERNER (60) je korektní muž, který váží slova, vždycky raději řekne „my“ než „já“ a nikdy nezapomene zdůraznit, za kolik věcí v životě vděčí šťastné náhodě.

Co víme o hodnostáři jménem Inti, jehož hrobku vaši kolegové v listopadu 2000 odkryli?

Inti žil asi před čtyřmi a půl tisícem let. Zastával vysoké funkce u soudního dvora a byl také knězem zádušního kultu v pyramidových chrámech panovníků Tetiho a Pepiho I. v Sakkáře. Nedaleko odtud, na rozhraní severní Sakkáry a jižního Abúsíru, si postavil věčný „příbytek svého ducha“, jak nazývali staří Egypťané hrobky. Vápencový sarkofág zdobený nápisy s Intiho jménem a nejvýznamnějšími tituly se nacházel v podzemní části hrobky, v pohřební komoře přístupné dvaadvacet metrů hlubokou šachtou. Komora byla zavalena sutí, ve které nalezli zbytky pohřební výbavy a Intiho pozůstatky. V nadzemní části se zachovaly části reliéfní a sochařské výzdoby a vápencová deska ve tvaru nepravých dveří. Těmito dveřmi vstupoval duch zemřelého do obětní síně, aby zde přijímal milodary v podobě piva, pečiva, drůbeže, ovoce, zeleniny a květin. Po ukončení obětních obřadů se duch vrátil na onen svět a obětin se ujali kněží.

Hrobka byla tedy vyloupena?

Ano, je ale otázka kdy. V tisku se objevily informace, že k tomu mělo dojít už v době pohřbu. Úplně to vyloučit nemůžeme, ale trochu o tom pochybuji. Zloději totiž vytesali otvor do spodní části sarkofágu. Nedovedu si představit, že by tuto poměrně hlučnou a náročnou práci mohli provést během pohřebních obřadů nebo před zasypáním šachty. Ale to se vyjasní, až důkladně vyhodnotíme archeologickou dokumentaci. S Intiho hrobkou je spojena i další zajímavost: ve skutečnosti jsme ji objevili už před čtyřmi lety, zároveň se sousední hrobkou vezíra Kara. Odkryli jsme ale jenom část pilíře s nápisem – na její výzkum jsme tehdy neměli peníze, čas ani licenci. Náš egyptský předák rychle pochopil situaci a pomohl nám přesunout dělníky na jiné místo, dřív než poznali, že jsme narazili na další hrobku. Nález jsme zahrnuli pískem a zamaskovali. Vypadá to jako docela úsměvná historka, ale kdyby si některý dělník hrobky všiml, vykradl ji a při vyšetřování by se ukázalo, že jsme nález zatajili a dostatečně nezabezpečili, vznikl by vážný problém. Bohudíky, objev se čtyři roky podařilo uchovat v tajnosti.

Vypadá to, jako by česká egyptologie měla na kontě skoro každý rok jeden významný objev.

Pracujeme na třech terénních archeologických projektech, které bych mohl stručně definovat jako pyramidy, soukromé hrobky velmožů a velké šachtové hrobové komplexy. Projekt výzkumu pyramid se dnes blíží k závěru, u soukromých hrobek a šachtových hrobů jsme teprve na začátku. Česká koncese v Abúsíru je velice rozlehlá a nám se na ní podařilo zjistit nová, dosud neznámá rozsáhlá pohřebiště se stovkami stavebních památek. Dala by se zde každý rok objevovat ne jedna, ale několik krásných hrobek. Myslím si však, že by to byla poněkud sebevražedná aktivita. Každý odkryv je třeba velmi dobře uvážit, odborně připravit a také bezpečnostně zajistit. Jakýkoli chybný krok, jakékoli bezpečnostní selhání by mohlo vést až ke ztrátě licence. Průzkum je navíc velmi složitý a dlouhodobý proces. Hrobka se dá odkrýt i během jediné sezóny, ale následné dokumentační, restaurátorské a stavebně rekonstrukční práce trvají mnohem déle, zpravidla několik let. A závěrečné vědecké zpracování, tedy většinou příprava cizojazyčné monografie, zabere další roky. Musíme proto dobře uvážit, kolik práce můžeme rozdělat. To je také jeden z důvodů, proč se v poslední době čím dál víc orientuji na závěrečnou, zpracovatelskou fázi. Navíc chápu, že i moji mladší kolegové potřebují objevit své nové velké hrobky.

Nezávidí vám jiní archeologové vaše úspěchy?

O odbornou rivalitu může jít, o závist ale v žádném případě. Navíc výsledky naší práce, jakkoli jsou pozitivně hodnoceny, nepatří mezi objevy řádu Tutanchamónovy hrobky. Máme z nich radost, ale musím po pravdě přiznat, že v Egyptě dnes pracuje na tři sta zahraničních a mnoho domácích archeologických expedic; nové nálezy se vynořují každý měsíc. Dalo by se říci, že se nám podařilo zařadit mezi přední archeologické týmy a že se z Abúsíru stala velmi prestižní lokalita. Skupin, které se s námi mohou srovnávat, je celá řada, i když jen asi tucet z nich má v Egyptě své stálé pracoviště.

A máte s nimi srovnatelné podmínky?

Donedávna jsme měli chronické finanční problémy, které nám práci velmi komplikovaly. V současné době se zabezpečení samotných prací zlepšilo. Letos se nám totiž podařilo obstát v konkursním řízení a získat statut českého národního vědeckého centra – takových pracovišť je v naší republice asi dvacet. Peníze s tím spojené nám umožňují zintenzívnit činnost, nakoupit nové knihy, moderní výpočetní techniku a podobně. Také budeme moci v Egyptě obnovit technickou základnu. Výkopový domek, který jsme dosud užívali, musel být odstraněn a nutně potřebujeme nový. Potřebujeme také nakoupit terénní vozidla; ta stará už mají odslouženo a jsou s nimi jenom starosti. Srovnávat nás s jinými pracovišti je ale trochu složité. Francouzi například mají v současné době rozpracováno asi tucet velkých výzkumných projektů srovnatelných s naší prací v Abúsíru. Jejich práce je přiměřeně dotovaná, podílejí se na ní desítky odborných pracovníků a velký počet arabských zaměstnanců. To my si prostě nemůžeme dovolit. Další věcí jsou osobní podmínky – ty mají mnozí zahraniční kolegové často lepší, například jsou materiálně zajištěni tak, že mohou v Egyptě dlouhou dobu žít i s rodinami. Pokud se mě někdo z nich zeptá, jaký mám jako profesor Karlovy univerzity plat, vůbec se to neodvážím vyslovit, protože bych tím degradoval celou naši práci; ty rozdíly jsou tak propastné, že to zní až neuvěřitelně.

Jak vypadá pracovní den archeologa?

Jednou ze stinných stránek naší práce je každodenní dojíždění, které nás stojí hodně sil a času. Naši kolegové a sousedé na vykopávkách, Britové či Francouzi, mají možnost bydlet v jednoduchých domcích nedaleko svých terénních pracovišť v Sakkáře. My máme byty v centru Káhiry v areálu českého velvyslanectví. Na jednu stranu je to výhodné – žijeme v české komunitě, v čistém a relativně klidném prostředí. Ale za kamennou zdí ambasády začíná nepředstavitelný chaos káhirské dopravy, do kterého se musíme ponořit vždycky časně ráno, když začíná špička. V pozdním odpoledni, zase ve špičce, se vracíme domů. Denně najezdíme okolo stovky kilometrů v podmínkách dvacetimiliónové metropole, kde prakticky neplatí žádné dopravní předpisy. Ke klimatické zátěži a pracovnímu nasazení se tak přidávají dvě hodiny stresu denně. A zatím není naděje, že by se s tím dalo něco dělat.

Abúsír – co si pod tím slovem máme představit?

Naše lokalita se nachází v poušti, na dohled pyramid v Gíze a Sakkáře. Pracujeme doslova ve stínu abúsírských pyramid, k okraji nilského údolí je to pár set metrů. Některé nezbytné věci si můžeme opatřit přímo ve vesnici. Na místě vykopávek máme provizorně k dispozici stan, takže minimální zázemí k práci je zajištěno. Archeologická sezóna se podřizuje klimatu: probíhá přibližně od října do počátku dubna a pak končí. Musím říci, že moje kolegyně i kolegové jsou v Abúsíru rádi – nejen proto, že tam leží předmět a smysl naší práce, ale i pro klid, relativně čistý vzduch a prostředí pouště. Vážíme si toho, že můžeme strávit pracovní den mimo hluk, zmatek a špínu Káhiry.

Kdy jste se vy sám rozhodl stát se egyptologem?

Nemohu říci, že bych patřil k lidem, kteří už v útlém dětství vědí přesně, co chtějí dělat. Jako středoškoláka mě zajímala historie a jazyky včetně orientálních, ale byla to spíš shoda okolností, že volba padla právě na egyptologii. Po ukončení gymnázia – tehdy se jmenovalo jedenáctiletá střední škola – jsem nemohl z politických důvodů pokračovat ve studiu. Pracoval jsem na stavbách a na pile a teprve za dva roky se mi podařilo dostat na vysokou školu. Egyptologie se v té době otevírala poprvé po mnoha letech a naposledy pro nejbližších deset let. Byla to skvělá příležitost a také štěstí, že mě na ni přijali. Mým učitelem egyptologie byl profesor Zbyněk Žába; kromě ní jsem studoval ještě prehistorii.

Bylo tehdy zvykem, aby studenti vyjeli už na škole do zahraničí na vykopávky?

To znamenalo další šťastnou shodu okolností. Na počátku šedesátých let začínala akce UNESCO související se stavbou přehrady v Asuánu. Bylo třeba zachránit velké množství jedinečných památek v oblasti na jih od Asuánu, kterou plánovali zaplavit – šlo o úsek nilského údolí v délce téměř pěti set kilometrů. O pomoc požádali i československou vládu, která se rozhodla, že místo přímé finanční pomoci vyšle do Núbie odborníky. Tak se do Egypta dostala naše egyptologická expedice a v jejím rámci se naskytla příležitost i pro nás studenty. Já jsem se jako asistent profesora Žáby zúčastnil objevování a dokumentování historických nápisů vytesaných do skal na nilských březích.

Pokud vím, na počátku sedmdesátých let hrozil vašemu pracovišti zánik.

I do osudů české egyptologie zasáhly politické poměry po sovětské okupaci. Náš ústav se stal jako první pracoviště filozofické fakulty obětí normalizace. Jednoduše ho zrušili a vypadalo to, že jsme s terénní prací skončili. Byla to kritická situace – zemřel vedoucí výzkumů profesor Žába a krátce po něm jeho zástupce doktor Váhala, někteří z kolegů odešli do zahraničí a ze slibně se rozvíjejícího ústavu zůstala troska. Až v polovině sedmdesátých let se postupně podařilo přesvědčit úřady a univerzitní autority, že si naše republika nemůže dovolit odejít od rozdělané práce a jednostranně vypovědět mezinárodní závazky, které vůči Egyptu má.

Tehdy jste získali koncesi na lokalitu, kterou dnes odkrýváte?

Díky přátelským vztahům s egyptskými kolegy se nám naskytla neopakovatelná příležitost rozšířit naši koncesi v Abúsíru o plochu zhruba dvou kilometrů čtverečních. Na první pohled nevypadala nijak atraktivně; byla to prostě poušť bez viditelných památek. Já jsem o tuto koncesi požádal, což vyvolalo lehký údiv nejen u našich egyptských partnerů, ale i u zahraničních kolegů. Dostupné prameny i povrchový průzkum ale napovídaly, že právě v tomto prostoru se nacházejí velmi významné památky z doby vrcholného rozkvětu Staré říše. A ukázalo se, že naše volba byla správná.

Proč jste tehdy neemigroval? Měl jste renomé i kontakty.

Pro mě osobně to byla velmi složitá doba. V roce 1967 jsem onemocněl a po přechozené viróze jsem měl vážné zdravotní problémy. Dlouhé měsíce jsem ležel nebo se pohyboval po nemocnicích – tak z mého pohledu proběhl bouřlivý rok 1968. Potom už události nabraly rychlý spád. Jeden kolega se nevrátil ze stáže ve Velké Británii, jiný odešel do tehdejšího západního Německa, dalšího z politických důvodů vyhodili z fakulty a já jsem v polovině sedmdesátých let zjistil, že jsem v ústavu jako egyptolog sám. Navíc v té době končili studium moji dva dnešní mladší spolupracovníci a neměli vlastně u koho udělat závěrečné zkoušky. Tehdy nám velice pomohli kolegové z berlínské univerzity.

Máte představu, proč váš ústav režimu tolik vadil?

Důvodů byla asi celá řada. Setkávali jsme se s různými pseudopolitickými argumenty: egyptologové pořád cestují do zahraničí, jsou to tedy potenciální emigranti, výzkumy stojí mnoho peněz – a co z toho máme? Někteří funkcionáři se asi těžko dokázali vyrovnat s tím, že z hermeticky uzavřeného Československa může několik lidí pravidelně vyjíždět do Egypta – z jejich pohledu si tam vlastně jezdit za zábavou.

Objevují se informace, že velká část nejznámějších egyptských památek stojí dnes na pokraji zkázy. Je to tak?

Situace je skutečně velmi vážná a každým rokem se zhoršuje. Příčin je několik. Egypt má rozlohu okolo miliónu kilometrů čtverečních, ale naprostá většina obyvatel žije na pouhých asi šedesáti tisících kilometrech čtverečních okolo Nilu – zbytek je poušť. V nilském údolí se také nachází většina staroegyptských památek. V posledních letech začala populace prudce vzrůstat: dnešní Káhira má téměř tolik obyvatel, kolik měl v šedesátých letech celý Egypt, a úměrně tomu roste tlak na životní prostředí. Země navíc prochází bouřlivým, ale také dost chaotickým hospodářským rozvojem, do značné míry podníceným právě výstavbou Asuánské přehrady. Pokud dnes navštívíte pyramidová pole, se zděšením vidíte, že celé nilské údolí, kam až oko dohlédne, je zaplněno kouřícími továrními komíny, stojí zde komplexy oceláren, hutí, cementáren a nad nimi permanentně visí hustý hnědofialový mrak smogu. Vybudování přehrady změnilo i klima v celé oblasti. Častěji prší a v důsledku znečištění ovzduší vzniká kyselý déšť, který likviduje i tak robustní stavby, jakými jsou pyramidy. Postavením přehrady se také zvýšila hladina spodní vody, jež vyplavuje z půdy sůl a zbytky umělých hnojiv. Vznikají tak velmi agresívní roztoky, které napadají nejen pískovcové a vápencové, ale i žulové památky. Velké množství objektů se přes noc ocitlo v alarmujícím stavu a mnohé už dokonce zanikly.

Ve srovnání s tím vypadá působení proslulých egyptských zlodějů starožitností skoro jako neškodný koníček.

Určitě ne. Zloději jsou metlou egyptských památek už od starověku a jejich činnost dodnes neustala, a to navzdory obrovskému úsilí egyptské policie. Starožitnosti jsou příliš atraktivní, příliš cenné, a stojí tedy za to pro ně riskovat.

Jaký je u nás zájem o studium egyptologie?

Už tradičně velký. V posledním ročníku teď máme asi půl tuctu studentů, vlastně převážně studentek, a musím říci, že mají skvělé výsledky.

Jak se studentky vyrovnávají s nároky terénního výzkumu? Akceptují je dělníci?

Je pravda, že v islámském světě je postavení ženy složitější než u nás. Musím ale říci, že naše mladé egyptoložky jsou energické a samostatné dámy, které si dokáží získat respekt nejen svými odbornými znalostmi, ale i vystupováním. V terénu pracují se stejným nasazením jako muži a počínají si velmi zdatně.

Máte nějaký egyptologický sen, nějaké přání?

V Abúsíru samotném je hodně archeologických záhad, ale každá generace archeologů přispívá svým dílem k jejich objasňování. Já bych například rád přišel na kloub tomu, jak zanikla čtvrtá dynastie a za jakých okolností se vlády ujala pátá. Zajímalo by mě – i když vím, že to bude asi sotva kdy odhaleno –, jak přišel o život faraón Raneferef. Soudě podle soch, které jsme v Abúsíru objevili, to byl krásný mladý muž; zemřel přibližně ve svých třiadvaceti letech po asi dvouleté vládě, a to za okolností, jež jsou hodně nejasné. Nelze vyloučit, že jeho konec byl dost dramatický, protože v té době soupeřily o trůn znesvářené větve královské rodiny. Otázek je plno, ale to už souvisí s mou prací a s dobrodružstvím vědy.

 

 

 

 

 

 

      .: Shoutííík:. 

  GuestBook!!!

 © 2006 by Freya Sincereblue Zaraza