Pentagramus - Institut Magických Umění

Starověký Egypt a jeho historie

 

 

Cliquez-ici ! pour visiter Egyptos, L'Egypte des pharaons !!! (Nutná znalost francouzštiny!!)

.:. Vítejte na mých stránkách o starověkém Egyptě .:.

 

"Písmo a literatura"

 

Literatura

Ve 3. tis. př. Kr. se zde začíná objevovat piktografické písmo, které později postupně přechází na písmo znakové. Kolem roku 2000 př. Kr.  vznikla abeceda o 23 písmenech, ale Egypťané, přestože toto písmo znali, používali své vlastní.V průběhu archaického období se formoval jazyk Egypťanů a v pozdějších obdobích i písmo. Jazyk starých Egypťanů se vyvíjel samostatně, byl neobyčejně bohatý, s velikou rozlišovací schopností, ale měl málo výrazů pro abstraktní pojmy. I přesto, že je jazykem dávno mrtvým, řada slov byla převzata prostřednictvím hebrejštiny a řečtiny do moderních jazyků: oáza, papír, chemie, eben nebo jméno Zuzana.Egypťané byli druhým národem po Sumerech, který vynalezl písmo. V první fázi to bylo písmo hieroglyfické – vytesáno na posvátných místech. Poněkud mladší je písmo hieratické a od 7. st. př. Kr. se používalo zjednodušeného písma démotického.

Texty pyramid - nejstarší náboženské texty. Jsou na stěnách uvnitř královských hrobek. Dochované jsou z 2. pol. 3. tis. př. Kr. Počátky této tvorby jsou však z mnohem dřívější doby. Jsou to vlastně soubory náboženských říkadel a různé oslavné básně.

Texty rakví - navazují na texty pyramid. Jsou asi z 1. pol. 2. tis. Obsahují podrobný rozbor potřeb a rad pro zemřelého, různé narážky na mýtické události apod.

Knihy mrtvých (2. pol. 2. tis.) - Jsou to vlastně papyrové svitky, bohatě ilustrované. Dávaly se do hrobu jako nezbytná část výbavy zemřelého. Měly mu pomáhat se orientovat v posmrtném životě.

Životopisy - Vytesané na zdech hrobek. Jsou zde popsány události v životě zemřelého.

Velmi oblíbeným druhem literatury starého Egypta byly knihy dávající rady do života (staroegyptsky sbójet - naučení, nauka). Z dnešního pohledu bychom hovořili spíše o kodexu správného, mravného chování, či o morálce, která však nebyla stavěna do pozice nějakého ideálu, nýbrž praktického prostředku k úspěchu a spokojenosti. Rady byly psány veršovanou formou a mají charakter otcovských rad synovi. Autoři těchto děl byly ctěni a těšili se široké oblibě. Spisy pak byly neustále přepisovány po celou historii Egypta. Během této doby se jejich obsah měnil s měnícím se pohledem na mravní ideál ve společnosti. Nejstarší spis sepsal Imhotep (první ministr faraóna Džosera - zakladatel třetí dynastie - a projektant jeho pyramidy), originál se však nedochoval, resp. doposud nebyl nalezen.Velmi zajímavý je obsah nejstaršího nalezeného papyrového svitku - Prisseův papyrus, který obsahuje dva texty. První - Naučení správce Kagemniho (dochoval se jen konec textu) a druhý - Naučení správce města, prvního ministra Ptahhotepa za Jeho Veličenstva vládce Horního a Dolního Egypta Isésiho (Isési - předposlední panovník 5. dynastie). Ptahhotep ve svém textu nejprve králi vysvětluje vliv svého vysokého stáří (110 let) na výkon jeho funkce a žádá ho, aby jmenoval svým následovníkem jeho (Ptahhotepova) syna. Král souhlasí s podmínkou, že Ptahhotep předá veškeré své vědění svému synu. Tak začíná spis rad do života o 37 kapitolách, které jsou aktuální dnes, více než kdy jindy.


Malířství

Malířství v Egyptě zdomácnělo už na počátku dějin a jen nedostatek informací o této vzdálené době nám brání popsat všechnu rozmanitost podkladů, na nichž se malba uplatňovala. Je však jisté, že to nebyla jen keramika a zděná stěna hrobu: turínské muzeum má ve svých sbírkách útržky lněného plátna z nekropole v Gebelénu s neobyčejně vtipnými postavičkami tanečnic, veslařů a lovců. Bližší pohled odhalí také oranty vzhlížející bezpochyby k nějakému božstvu, jež dává zemi život, přináší světlo, zajišťuje obyvatelstvu budoucnost. Tušíme zde onoho boha ovládající celý tento obrazný svět, který je výrazem pohřebních obřadů svědčících o touze po nesmrtelnosti.

Práce malíře a kreslíře představovala v Egyptě základ každého výtvarného spodobnění, přesto však nelze tvrdit, že tito umělci už ovládali všechny prostředky svého umění; utvrdili se v něm postupem času. Teprve na prvních nástěnných kompozicích z období Staré říše se k bílé a černé přidružily červené a žluté okry, modré a zelené daly vznik - jak ukazuje nádherný médúmský Vlys s husami - škále lahodných barev, spojujících se v jemnou symfonii a odstupňovaných do nejněžnějších a nejvybranějších tónů.

Tahem štětce dokázal umělec na počátku egyptských dějin zachytit v obrysech, odvážně přesných a přitom prostých, svět lidí, zvířat i neživých věcí. Jeho zobrazovací způsob připomíná do značné míry techniku, která se mnohem později uplatnila ve stínovém divadle. Okrouhlost některých tvarů naznačuje objem a tušíme už i perspektivu, jaké užíváme dnes, chceme-li znázornit vzdálenost. Ale i když malířství vzniklo více než 3000 let př. n. l., přineslo teprve období el-amarnské kulturní a náboženské revoluce (kolem roku 1380 př. n. l.) umělcům právo překračovat, a dokonce rušit některé náboženské zákonitosti, jimiž se řídilo všechno zobrazování. 

Dostáváme se tak k jádru problému: zdá se, že cílem egyptské kresby a malby v období faraonů nebylo nikdy výtvarné vyjádření, které by tlumočilo pouze emoce, jež snad v Egypťanovi vyvolávala určitá ladná linie nebo určitý jev, který zasáhl jeho smysly. A stejně neužíval egyptský umělec, od Delty až po druhý nilský katarakt, tvarů a barev k tomu, aby jimi vyjádřil nějaký osobní cit, nějaký, byť i zmatený dojem nebo tajnou tužbu.

Ať byl podkladem malby kámen, muna (mazanice) nebo dřevo, pokrýval umělec plochu napřed vrstvou štuku z bílého vápna, archeology často nazývaného "sádrová omítka". Kresba se prováděla červenou barvou a někdy pak mistr citlivým, obdivuhodně přesným štětcem poopravil tuto lehkou čáru barvou sytě černou. Co se týče získávání těchto barev, tak čerň se vyráběla z kouře nebo uhlí, bílá z vápence nebo práškové sádry (CaSo4), žlutohnědá oranž z okrů, žluť dával auripigment, zelené tóny malachit, modré azurit.

Hieroglyfy

Ukázka významů některých hieroglyfůEgyptské písmo se nazývá hieroglyfické, podle řeckého slova hieroglyf, což znamená posvátný zářez. Původní písmo se vytesávalo do stěn hrobek, kde mělo za úkol chránit mrtvé. Psát ovšem umělo jen málo Egypťanů, neboť se bylo nutno naučit přes 700 znaků. Po příchodu křesťanství se hieroglyfy přestaly používat a jejich význam byl zapomenut. Nikdo je nedovedl přečíst až do roku 1822, kdy jejich tajemství rozluštil francouz Jean Francois Champollion.

První hieroglyfy se dochovaly již z předdynastické doby (zhruba do 3000 př. Kr.). V Egyptě, konkrétně v Abydu, byly nalezeny pozůstatky nejstaršího písma na světě. Stejně jak pro ostatní okolní kultury platilo i v Egyptě, že význam slova je udáván souhláskami a samohlásky pouze dotvářejí nuance slov. Slovo tedy stačilo napsat jen v souhláskách. Pro jednotlivé souhlásky, popř. skupinu dvou až tří souhlásek, byl určen charakteristický znak, který souhlásku (-y) jednak obsahoval a jednak vyjadřoval předmět, který bylo možné jednoduchým způsobem zobrazit Kartuš (fonogram). Značky, které známe, tedy nevyjadřují celá slova, nýbrž jejich souhlásky a slovo získáme až kombinací patřičných značek. V případě, že slovo bylo jednoduší vyjádřit jediným obrázkem a nikoli souhláskami, bylo tak učiněno (tzv. ideogram), u značky však byla pro upřesnění nakreslena svislá čárka. Protože Egypťané nedělali mezi slovy mezery, byly mezi ně vkládány určující značky - determinativy.

Královská jména se psala do magické smyčky lana zvané kartuš. V horní polovině představuje kříž nad kroužkem "nfr", stojící rákos je "i", bochník "t", ústa "r", dvojitý rákos "y". To vše dává dohromady jméno královny Nefertari. 

Papyrus

Kromě toho, že texty byly tesány do kamene, malovány na štuk, či ryty do střepů, byl hlavním úředním materiálem papyrus (název pro rostlinu - Cyperus papyrus L. i pro výrobek na psaní je stejný). Toto latinské slovo, ze kterého vznikl i náš papír, pochází z řeckého papyros (papuros). V staroegyptštině se nazýval cófy. Později se snad nazýval papuro (patřící králi). Papyrus je rostlina dosahující výšky až 6 metrů, která hojně rostla v klidných zátočinách Nilu. Dnes se s ní v Egyptě můžeme setkat prakticky jen v káhirské botanické zahradě, nebo na horním toku Nilu v Súdánu a v Etiopii. Při výrobě papyrusu se postupovalo následujícím způsobem: stvoly papyru se oloupaly a nařezaly na asi 40 cm dlouhé tyče a následně podélně rozřezaly na tenké proužky. Ty se pak kladly vedle sebe na tvrdou podložku, tak aby se nepatrně překrývaly. Přes tuto vrstvu se kladla vrstva druhá a to tak, že byla-li první vrstva vodorovná, druhá byla kladena svisle. Vrstvy byly pak lisovány, tlučeny a hlazeny. Jednotlivé proužky papyru se k sobě spojily šťávou, kterou při lisování pustily. Nakonec se výrobek sušil a ještě jednou hladil. Výrobek měl bílou barvu, která až během tisíciletí zežloutla, případně zhnědla. V případě delšího záznamu se jednotlivé papyrové listy spojovaly dohromady a vznikly tak dlouhé svitky, které dosahovaly i délky 40 metrů. Velikost jednotlivých listů se obvykle pohybovala okolo 30 - 40 cm. Na papyrus se psalo vyschlým stvolem sítiny Juncus maritimus, který písař na konci rozžvýkal na malý štěteček. Asi od 3. století př. Kr. se začalo s používáním pera ze stonku rákosu. Obvykle se psalo černou barvou (ze sazí s pojivem), některá slova červenou (z okrového prášku). Některé důležité texty byly psány na kůži. Psaní bylo v Egyptě ctěno a cti se dostávalo i tomu, kdo toto umění ovládal. Písaři měli i svého boha Thovta.

Rosettská deska

Rosettská deska byla nalezena v roce 1799 při zákopnických pracích poblíž města Rosetty u Nilu. Je to deska z černého bazaltu, podobající se svými rozměry desce kuchyňského stolu, avšak asi 30 cm silná. Šťastnou náhodou byli nálezu přítomni nějací důstojníci. Když na desce uviděli tři dlouhé nápisy napsané třemi rozličnými písmy, uvědomili si, že deska není bezcenná, a poslali ji do Káhiry. Deska pak několikrát změnila majitele, až se nakonec dostala v dobrém stavu do Britského muzea v Londýně. Ještě předtím však dal generální štáb povolat z Paříže dva odborníky, občany Marcella a Galanda, aby sňali z desky kartáčové otisky nápisů. Několik otisků se tak dostalo do Paříže.
Rosettská deska
Na Rosettské desce je kromě 14-ti řádků hieroglyfického a 32 řádků démotického textu ještě 55 řádků textu řeckého, napsaného řeckým písmem. Řecký text se dal přečíst i přeložit, a tak vědci zjistili ještě dříve, než deska opustila Káhiru, že se nápis vztahuje k roku 196 př. n. l., v němž kněží z Mennoferu platili daně králi Ptolemaiovi V. Dalo se předpokládat, že všechny tři nápisy budou shodné a že porovnáním hieroglyfů s řeckým textem budou hieroglyfy obrázek po obrázku rozluštěny.

Podstatný krok kupředu učinil až švédský diplomat a filolog Akerblad, jemuž se podařilo určit v démotické části Rosettské desky určit všechna vlastní jména, která se vyskytovala v řecké verzi nápisu. Navíc ještě určil slova "chrám" a "Řekové". Posléze pak Thomas Young, fyzik, lékař a amatérský filolog, rozpoznal ve skupinách znaků napsaných v oválných rámečcích jména králů. Young se odhodlal ke smělému kroku a přestal ve znacích hledat symboly. Začal některé z nich číst jako zvukové znaky foneticky. Ale nakonec, místo aby důsledně postupoval stále vpřed a vyvodil ze svého názoru všechny důsledky, Young couvl. Zastavil se podobně jako ostatní učenci před logickým závěrem, že hieroglyfické písmo, jako písmo v podstatě fonetické, předcházelo naší abecedě, která se k nám dostala prostřednictvím latiny. To ovšem již bylo hieroglyfické písmo pozměněno Féničany a Řekové je obohatili o samohlásky.

Champollion tuto odvážnou hypotézu přijal jako první. Dokázal oprávněnost své revoluční teorie na jménech králů. Poukázal na vztah jednotlivých hieroglyfických znaků ve jménech Ptolemaios a Kleopatra k řeckým písmenům. Tak učinil první krok k rozluštění hieroglyfů.

 

 

 

 

      .: Shoutííík:. 

  GuestBook!!!

 © 2006 by Freya Sincereblue Zaraza
Hledáte piercing a ocelové šperky? Právě na tomto webu naleznete jak piercing, tak ocelové šperky.